Jedna z nejčastějších otázek na workshopech Wim Hof Method… Během uplynulých šesti let jsem měla mnohokrát možnost ocitnout se s ním na kurzech buď jako účastnice, jako adeptka na certifikaci v metodě, nebo jako lektorka na mezinárodních kurzech. Jaký tedy vlastně je?
„Wimův přízvuk v angličtině je křik,“ řekl po asi čtyřech dnech týdenního výcviku v Polsku jeden postarší Američan. Souhlasila jsem. Wim je hlučný. Má hlas, díky kterému dokáže bez mikrofonu při dechových cvičeních vést klidně i sto lidí. Často ho využívá i ke zpěvu, hlavně pokud do toho (občas do krve) bouchá na djembe nebo hraje na kytaru. Někoho jeho hlasitý projev oslovuje, jiného irituje. Ale podobně jako jeho metoda, ani jeho hlas neslouží k tomu, aby uklidňoval a chlácholil, ale aby posluchače vyrušil a vytrhl z ospalého komfortu.
Když jsem s ním v zimě 2016 dělala rozhovor v suterénu hotelu, ve kterém tehdy trénoval skupinu o 70 lidech, ztišil se a mluvil překvapivě klidným, téměř monotónním hlasem. I v této tónině byl ale stejně zanícený a oduševnělý. „Zkrátka to funguje,“ zopakoval několikrát. Přímočaře odpověděl na každou otázku a pohledem do očí občas skenoval mé reakce na to, co říká. Někdy cítí frustraci, že mu lidé nevěří. Zlobí se, protože přestože mnozí lékaři a vědci funkčnost metody prokázali, stále se z ní nestává nástroj, který by pacienti dostávali běžně „na předpis“. „Proč? Vždyť jsme dokázali, že to funguje?!“ ptá se, když přednáší před davy.
Necítí se svazovaný konvencemi a uprostřed dlouhé přednášky o amygdale klidně začne mluvit o mouše, pokud kolem něj právě proletěla a zaujala ho. „Buďte jako děti,“ říká téměř na každém kurzu a on sám dává svému vnitřnímu dítěti tolik prostoru, o kolik si řekne. Je spontánní a autentický a je takový, i když zrovna mluví se dvěma lidmi, nebo přednáší před tisícovými davy. Co to s sebou nese? Rizika, že jeho slova budou občas narážet na odpor a kritiku. Vadí mu to? Ne, je s tím smířený a při pocitu, že něco neudělal správně, se poučí a posune dál. „Učím se celý život,“ řekl mi v hlasové zprávě po vystoupení na Colours of Ostrava. „Jsem rebel, vždy mluvím od srdce, ale poučil jsem se.“
I člověk, který za život dosáhl 26 světových rekordů, dělá chyby. A ne jednou je udělal, právě když podával největší výkony. Ty, kteří ho obdivují a mají ho v mysli postaveného na piedestalu, to může nepříjemně zarazit. Těm, kteří praktikují jeho metodu pro její benefity, ale jejímu stvořiteli příliš mnoho pozornosti nevěnují, je to jedno.
Za uplynulých šest let jsem měla možnost sledovat Wima v různých rolích, od jeho tradiční role učitele/trenéra, muže, který inspiruje a vyšlapává novou cestu, po otce, partnera, kamaráda i pokusného králíka. V žádné z nich nevystupoval ze své autenticity, jakkoli to v daném momentě na lidi působilo. Je veselý a zanícený, jeho mise – šířit metodu, o jejíž funkčnosti se přesvědčuje již desítky let – je jeho kometa, „hvězda z východu“, která ho vodí po čtyřech kontinentech.
Má talent zaujmout (ať už pozitivně nebo negativně) a vyprávět příběhy. Občas, když vidí, že se lidé baví, zahraje si na stand-up komika. Často do „představení“ zakomponuje i nějaký ten záchodový humor nebo nevhodný vtip. Rád lidi rozesmívá. Možná i rád pobuřuje, vyvolává reakce. Jeho největší předností je ale v mých očích schopnost dodat sebevědomí a inspirovat, protože právě to potom lidi přivede ke změnám, které jsou pro ně transformační. Na jeho kurzy přichází množství lidí, kteří si nevěří, jsou slabí, nemocní, umletí životem a nemají sílu ani na jednoduchá rozhodnutí. Wim jim ji dodává často jedním pohledem do očí, jedním pozváním – „Pojď, zvládneš to“. A oni, k mému i jejich vlastnímu překvapení, vždy jdou a vždy to zvládnou. Ať už jde o dvouminutový ponor do ledové řeky nebo o skok do vody z osmimetrové skály.
Rád vtipkuje, má rád, když ho lidé poslouchají, užívá si pozornosti a jejich přítomnosti, ale v momentě, kdy vleze do ledové vody, vypíná radary zaměřené na okolí a noří se do sebe. Je tehdy zajímavé pozorovat muže, který zbořil mnohé předsudky o tom, co je pro lidské tělo (ne)normální. Koncentruje se, vědomě dýchá, občas využívá „humming“, neboli vokalizované nádechy a výdechy a své oblíbené hu-ha, které ho mentálně dostává do mindsetu, díky kterému dokáže trávit v chladu nepředstavitelně mnoho času.
Bývá unavený? Ano, občas ano. Občas i rozzlobený, iritovaný… Jako leckdo jiný. Občas chce být sám, občas má chuť na velkou společnost, občas neví, kdy je na čase dát se do řeči nebo naopak přednášku ukončit. Občas lidem, kteří za ním přišli, neříká nic, ale vezme kytaru a zpívá, nebo 15 minut bubnuje. Občas poslouchá a povzbuzuje, občas se do chladových nebo mindsetových cvičení zapojuje spolu se všemi ostatními. Občas jeho sebevědomí proráží stropy budovy, ve které přednáší, občas je pokorný jako člověk, který se na kurzu objevil poprvé a bez jakýchkoli zkušeností. Občas mluví s téměř diktátorským zápalem, občas klidně, kontemplativně.
Dechová cvičení dokáže vést způsobem, jak jsem to neviděla dělat žádného instruktora. Jeho hluboký hlas teleportuje lidi při dýchání na jiné planety. Když se po nich probouzejí, v očích mívají výraz překvapení, slzy, šok, na tváři úsměvy, úlevu. I v tom spočívá jeho talent – dostat lidi bez drog a alkoholu do jiných stavů vědomí, ze kterých se vracejí změněni, někdy možná trochu zničeni, ale připraveni na nové výzvy, připraveni zahodit staré a nepotřebné a konečně se odhodlat na něco nového, vzít do rukou to, o čem si mysleli, že je mimo jejich kontrolu. Jakým směrem se Wim vybere v budoucnosti? Kdoví… Myslím, že ani on sám to netuší. Jeho spontánnost mu nedovoluje plánovat do daleké budoucnosti. Ale jeho mise je jasná a ať už je v jakémkoli rozpoložení, to, co dělá, dělá proto, aby dostal nástroj, který považuje za jednoduchý a efektivní, všude, kam se dá. To je jeho mise… To je to, proč v 63 letech neustále cestuje a dokola znovu a znovu opakuje tytéž příběhy, tipy, rady, odpovídá na tytéž otázky, vysvětluje tytéž principy a vyvrací tytéž mýty a předsudky. O co mu jde? Ukázat každému, že si může přesednout ze sedadla spolujezdce za volant a převzít kontrolu nad svým zdravím, emocemi a silou. A ať už se na jeho vtipech směju nebo ne, jestli mi jeho projev sedí nebo mi vadí, zda souhlasím se vším, co říká, nebo jen s polovinou, zaslouží si za to respekt.